Messerschmitt Bf-110F-2

Messerschmitt Bf 110 byl německý těžký stíhací letoun, který sloužil během druhé světové války.

 

Vývoj začal roku 1934, kdy Říšské ministerstvo letectví (německy Reichsluftfahrtministerium) požadovalo těžký stíhací letoun s dlouhým doletem, který by byl schopen souboje s jednomotorovými stíhačkami. Menší obratnost měl vyrovnat palebnou silou.

 

Prototyp Bf 110 V1 (Werk-Nr.868, později získal imatrikulaci D-AHOA) s motory DB 600A vzlétl 12. května 1936 a dosáhl rychlosti 505 km/h. V roce 1937 začala výroba ověřovací série čtyř Bf 110 A-0 se slabšími motory Jumo 210B, se kterými bylo dosaženo rychlosti pouze 430 km/h. Na jaře 1938 se začala vyrábět série strojů verze Bf 110 B s motory Jumo 210G a dvěma kanóny. Vzniklo celkem 45 kusů této série.

 

Ve větší sérii vznikla verze Bf 110 C s motory DB 601 s přímým vstřikováním paliva a kompresorem a s novým křídlem. V době útoku na Polsko měla Luftwaffe ve výzbroji 195 kusů verze C; letouny byly s úspěchem nasazeny jako bitevní a ještě stačily likvidovat polské stíhačky, podobnou úlohu sehrály ve Francii, ale nad Anglií už na Spitfiry a Hurricany nestačily; dokonce k nim musel být dodán doprovod stíhaček Bf 109. Tím pádem byly jako stíhače z denních operací staženy nebo byly přeřazeny k bitevním úkolům.

 

Jako lodní doprovod sloužily verze D a E s přídavnými nádržemi. Verze F dostala silnější motory DB 601F s výkonem 993 kW, tato verze byla mj. vyzbrojena i raketovými projektily pod křídly.

 

Od roku 1940 se také začaly používat jako noční stíhačky. Zpočátku byly opatřeny pouze černým nátěrem a na cíl byly naváděny vizuálně. Během roku 1941 začaly být naváděny pozemními radary, pokročilejší verzí byla až F-4 s palubním radarem Fug 202 Lichtenstein BC.

 

Během roku 1941 se ukázalo, že náhrada v podobě letounu Me 210 zklamala a typ Me 410 se typu Bf 110 pouze vyrovnal, a tak vznikla verze Bf 110 G se silnějšími motory DB 605B o výkonu 1084 kW a lepšími aerodynamickými vlastnostmi. Tato verze mohla být vybavena různou výzbrojí (i 37mm kanónem). Varianta G-4 s lepším radarem FuG 212 Lichtenstein C-1, čtyřmi kulomety a dvěma kanóny sloužila jako noční stíhač. Typ Bf 110 tak ve výrobě zůstal po celou dobu války, celkem se ho vyrobilo přes 6 000 kusů.

 

Po neúspěchu nad Británií vznikl názor, že letoun trpí špatnou konstrukcí – to však nebyla až tak pravda. Žádný z konstruktérů té doby ještě nepřišel s nápadem, který by velkému a těžkému dvoumotorovému stíhači s dlouhým doletem umožnil konkurovat jednomotorové a jednomístné stíhačce s krátkým doletem. Jeho konstrukce navíc umožnila montáž novější avioniky, výzbroje i motorů, než mohl kdokoliv v době vzniku letounu tušit. Také hlavní štáb nepochopil jeho pravý způsob nasazení, to pak vedlo ke ztrátě 40 % v Zerstörergruppen za tři týdny. Pravdou však je, že se letoun vyráběl delší dobu než, po kterou mu stačily síly na udržení místa v přední linii (to se ale netýká jen typu Bf 110). Nad Británií mohl svou palebnou sílu využít pouze s momentem překvapení nebo při souboji s nováčkem, jeho jediný dozadu střílející kulomet byl jako obranná výzbroj málo. Třebaže stroj nad Británií nevynikl, na ostatních bojištích si v následujících letech vedl více než dobře.