Život v horské smrčině - Šumava

Před lidským osídlením byla celá Šumava s výjimkou několika skalnatých vrcholů karů šumavských jezer (- skalní prohlubně, které vyhloubily ledovce) a hlubokých zbahnělých rašelin pokryta lesy. Rozšíření lesů ovlivňovaly některé hlavní faktory: geomorfologie tohoto horstva, klima a působení lidské činnosti.

Přirozené horské smrčiny se na Šumavě vyskytují až v nadmořských výškách nad 1200 m. V nižších polohách se s nimi setkáme v pláních, kde často leží sníh ještě v květnu a koncem července zde již opět mrzne. V horské smrčině je převládající dřevinou smrk ztepilý s vtroušeným jeřábem ptačím a ojedinělou jedlí bělokorou, bukem lesním a javorem klenem. Tyto teplomilnější dřeviny nedorůstají kvůli nízkým teplotám takové mohutnosti jako smrky.

Na těžko přístupných hřebenech a prudkých svazích zůstaly zachovány přírodě blízké smrkové horské lesy starší 150 a více let, které nikdy nebyly člověkem zcela pozměněny. Na tlejícím dřevě z rozpadlých velikánů zde rostou smrčky mezi stojícími soušemi. Tlející dřevo je substrát, který je pro přirozené zmlazování smrku v horských smrčinách velmi důležitý. Cenné jsou zbytky původních pralesovitých horských smrčin, dochovaly se na některých místech Šumavy - Trojmezenský prales v okolí Plešného jezera nebo nejstarší porosty v okolí Poledníku, Ždánidel a Plesné.